RYBY, RYBKY, RYBIČKY

   Na povrchových tocích rozeznáváme několik pásem, charakteristických pro určitý druh ryb, protože každá ryba má určité nároky jak na teplotu vody, tak na rychlost proudění toku, velkou či menší hloubku vody, přítomnost určitých vodních organizmů apod. Jsou to pásma pstruhové, lipanové, parmové a cejnové.
Pstruhové pásmo zabírá horní toky řek ve vyšší nadmořské výšce. Do podhůří zasahuje tak daleko, pokud se voda neprohřívá nad 20° C a zůstává přiměřeně čistá. Dno bývá kamenité anebo štěrkové, v klidnějších úsecích i písčité. K původním pstruhovým pásmům přibyla i druhotná pásma pod přehradami. Voda, vypouštěná ze dna nádrží, zůstává chladná po desítky kilometrů toku. Charakteristické ryby – pstruh obecný, vranka obecná, střevle potoční.
Lipanové pásmo volně navazuje na pásmo pstruhové. Řeka je posilována přítoky a zklidňuje se. Vytváří táhlejší tůně, rozšiřuje se. Dno je štěrkovité nebo písčité, místy jílové, v nejklidnějších úsecích se usazuje bahno. Charakteristické ryby – lipan podhorní, jelec proudník, mřenka mramorovaná.
Parmové pásmo – voda se na jaře a v létě více prohřívá a proto se v rybí obsádce objevují a nakonec převládnou ryby teplomilné. Parmová pásma našich řek se prakticky kryjí s jejich středními toky a tvoří největší podíl z jejich celkové délky. Charakteristické ryby – parma obecná, jelec tloušť, plotice obecná.
Cejnové pásmo – střední tok řeky zmírňuje svůj průměrný spád a vstupuje do dolního toku se dnem jemně písčitým nebo bahnitým. Charakteristické ryby – cejn velký, jelec jesen, sumec velký.
   Z hlediska sportovního rybářství rozeznáváme vody pstruhové ( pásmo pstruhové a lipanové ) a mimopstruhové ( pásmo parmové a cejnové). Při popisu jednotlivých druhů ryb začneme rybami, žijících v pstruhovém pásmu a postupně budeme pokračovat až k rybám, obývající pásmo cejnové a stojaté vody.


Pstruh obecný

    Pstruh obecný je naším původním druhem. Vyžaduje členité břehy i dno se stínícími porosty s dostatkem úkrytů pod břehy, kameny. Voda musí být chladná, bohatá na kyslík, s dostatkem potravy. Pstruh je ryba velice plachá, opatrná, ale i velice dravá.
   Má protáhlé vřetenovité tělo. Ploutve pstruha jsou celkem velké, hřbetní sedí přibližně v polovině délky těla, poblíž ocasní ploutve vyrůstá nevelká tuková ploutvička, znak všech lososovitých ryb.
   Potravou pstruha jsou larvy jepic, pošvatek, chrostíků, dále blešivci, mlži, drobné rybky, hmyz spadlý do vody apod.
   V době tření pstruzi táhnout proti toku do mírnějších, mělčích proudů se štěrkovým nebo písčitým dnem, třou se ve skupinách ( třeba i deset ryb ), tření trvá i s přestávkami několik hodin. Umělý výtěr a chov pstruha obecného ustoupil chovu rychleji rostoucích pstruhů duhových.

Pstruh duhový

    Do Evropy byl přivezen roku 1881 z Kalifornie a spolu s ním i siven americký. Duhák se barevně přizpůsobuje prostředí, ve kterém žije.  Středem boků se táhne červenavý nebo nafialovělý pás, který začíná na skřelích a v zadní třetině pozvolna mizí. Podle tohoto pásu bezpečně rozeznáme pstruha duhového od obecného. S výjimkou břicha a pásu je tělo posázeno černými nepravidelnými skvrnkami, ty jsou i na ploutvi hřbetní, tukové a ocasní.
   Pstruh duhový je pohyblivější, živější a také žravější než pstruh obecný, složení potravy je stejné. Roste velmi rychle, druhým rokem přesáhne lovnou míru. Také proto je u nás ve velké míře uměle odchováván.

Siven americký

   Siven americký je u nás, stejně jako pstruh duhový, zdomácnělá ryba. Je schopen žít i v kyselejších, chudších vodách. Dnes je chován jako konzumní ryba.
Hřbet sivena má mechově zelenou barvu s křivolakou světlejší kresbou, která se na bocích rozpadá v protáhlé, nepravidelné žluté, oranžové i červené skvrnky. Ústa mlíčňáků jsou uvnitř leskle černá.
Siven americký se tře ve stejnou dobu, jako pstruh obecný.

Vranka

   Vranka je rybkou z řádu ostnoploutvých, čeledi vrankovitých. U nás žijí dva druhy, vranka obecná a pruhoploutvá a oba druhy patří do souboru chráněných živočichů. Jsou to dravé rybky s nároky na čistotu a teplotu vody stejnými jako má pstruh a lipan. Živí se hrubším zoobentosem, sem tam i nějakým malinkým rybím plůdkem. Větší rybku neuloví, jenom pokud by byla kořist nemocná, omezená v pohybu.  Při podráždění výhružně rozchlípí skřele a naježí ploutve, které do široka rozevře. Břišní ploutve vyrůstají na hrdle, posunuty skoro na úroveň prsních. Vranka, přitisknutá ke dnu, se o ně opírá. Zvláštností vranky je, že nemá plynový měchýř. Proto neplave, ale pohybuje se vpřed poskoky. Vranka se cítí bezpečná jedině pod kamenem, vyrušena okamžitě hledá úkryt pod jiným.
 




Vranka pruhoploutvá má širší hlavu a užší tělo. Boční čáru má neúplnou, břišní ploutve výrazně příčně pruhované a delší, takže dosahují bezmála k řitnímu otvoru.

Střevle potoční

    Střevle je malá, čiperná rybka žijící ve velkých hejnech. Patří do čeledi kaprovitých. Vyžaduje čistou vodu, tvrdé dno střídané dnem s malou vrstvou bahnitého nánosu a zejména dostatek úkrytů pod kameny a v kořenech pobřežních porostů. Patří do souboru chráněných živočichů.  
   Rybky se sdružují do velkých hejn, která neúnavně proplouvají všemi vrstvami vody. Jsou plaché, při pocitu nebezpečí se ukrývají pod kameny, pod břehy. Jsou i zvědavé – vyjíždějí za lesklými předměty. Střevle se živí drobnějším zoobentosem, detritem (drť rostlinných a živočišných těl usazující se na dně) a řasami. Ráda sbírá hmyz unášený vodou.

Losos obecný

   Větší část života tráví losos v moři, do sladkých vnitrozemských vod vytahuje jen k výtěru. K nám táhl ze Severního moře, aby se vytíral v přítocích Labe, nejznámější trdliště byla na horní Otavě u Sušice. Postupné modernizace jezů a bezohledné lovy způsobily, že se na trdliště dostávalo stále méně matečních ryb. V polovině minulého století klesaly úlovky tak, že bylo potřeba rozšířit umělý výtěr, čehož se ujal zejména prof. Antonín Frič. Tahy lososů se podařilo na určitou dobu zvednout (ještě v roce 1926 bylo uloveno téměř 400 kusů lososů), ale znečištěná voda v Labi a vysoké vodní stavby bez rybích přechodů tahy přerušily. Od čtyřicátých let nebyly úlovky lososů na našem území zaznamenány a většina odborné rybářské literatury již lososa vyškrtla ze seznamu českých ryb. Opět zařazen do seznamu byl v roce 1999, i když zatím celoročně hájený. V roce 1998 bylo vysazeno několik desítek tisíc kusů plůdku do některých čistých potoků v severočeském regionu.
   Losos je vyšší ve hřbetě než pstruh a plošší v bocích. Dolní čelist je charakteristická hákovitým zahnutím vzhůru. Ocasní ploutev je vždy vykrojená. Doba tření je stejná jako u pstruha obecného.
   Čerstvě z moře vytažený losos je stříbrolesklý s modravým nádechem a s černými skvrnkami na skřelích a přídi těla. Po delším pobytu ryby v řece ryba ztmavne, barva hřbetu se změní na olivově zelenou, na rozdíl od pstruha má jen černé tečky nepravidelných tvarů.

 
Hlavatka obecná

   Hlavatka obecná je velkou lososovitou rybou žijící celý život ve sladké vodě. Dorůstá značných rozměrů a je jednou z největších dravých sladkovodních ryb. Žije v některých prostorných podhorních řekách a říčkách povodí Dunaje, většinou na rozhraní lipanového a pstruhového pásma.V Čechách v některých revírech úspěšně zdomácněla.

    Hlavatka má protáhlé tělo, menší hlavu, tělo je posázeno černými skvrnkami, které vystupují na hřbetní i tukovou ploutev.

   Vyžaduje čistou vodu a tvrdé dno. Drží se v prohlubinách vymletých ve dně koryta, za velkými balvany a v místech, kde se může skrýt a kde se zdržují především ostroretky, které tvoří její hlavní potravní základnu. Je velmi žravá, co do velikosti kořisti nezná míru, v tom předčí i štiku.

 Ostroretka stěhovavá

   Ostroretka je naším jediným zástupcem rodu z čeledě kaprovitých. Na našem území se vyskytovala jako původní druh pouze v povodí Dunaje. Do labského povodí pronikla až nedávno díky vysazování. Na místech původního výskytu je významným druhem, který tvoří početná hejna a živí se z velké části řasovými nárosty, které seškrabuje z kamenů na dně svými typicky tvarovanými ústy.

    Má protáhlé tělo s nevelkou hlavu se spodnímu ústy posazenými pod tupým rypcem.

  Ostroretky se zdržují v táhlých tůních s tažnou vodou, ze kterých vyjíždějí do mělčích proudů. Vyžadují tvrdé, kamenité dno. Žijí v početných hejnech. Jsou velmi plaché

                                                                                                                    h.o.

                                                        (podle knihy Ryby zblízka autorů Z. Šimůnka a J. Rysa)