Parmové pásmo – voda se na jaře a v létě více prohřívá a proto se v rybí obsádce objevují a nakonec převládnou ryby teplomilné. Parmová pásma našich řek se prakticky kryjí s jejich středními toky a tvoří největší podíl z jejich celkové délky. Charakteristické ryby – parma obecná, jelec tloušť, plotice obecná.

Parma obecná

  Parma obecná je jedním ze dvou druhů rodu parem, čeledě kaprovitých u nás. Žije společensky v čisté, proudné vodě s tvrdším dnem. Není rybou vysloveně noční, ale je světloplachá, takže přes den se ráda drží pod balvany, podemletými břehy, obvykle v hloubce.
   Parma má jako ryba silných proudů a tvrdého dna protáhlé tělo  s lehce zploštělým břichem. Hlava je poměrně dlouhá, se silným kožnatým rypcem. Ústa jsou ve spodním postavení. Pod rypcem vyrůstá pár vousků, zadní je u koutku úst. Za potravou parmy vyjíždí zpravidla navečer, kdy táhnou i do mělkých, peřejnatých proudů. Živí se především larvami hmyzu, ale i úlomky rostlinstva, řasami. Požírá i menší rybky dna. Parmy se třou, až když se voda prohřeje na 15-16 °C. Podle staré rybářské literatury jsou jikry parem jedovaté a proto se vnitřnosti z parmy nedoporučují požívat.

   Parma středomořská – Žije v povodí řek Tisy a Popradu, v horní části Hronu a v řece Ipeĺ. Od parmy obecné ji poznáme hlavně podle toho, že třetí paprsek hřbetní ploutve není pilovitý, je hladký a řitní ploutev dosahuje až ke kořeni ocasní ploutve.

Jelec tloušť

  Tloušť je rybou středních a povrchových vrstev vody. Obývá klidnější úseky parmových pásem, s měkčím, nad jezy i dost zabahněným dnem. Vyhovuje mu téměř každé prostředí, hlavně s dostatkem potravy, v níž je také nevybíravý.
  Tloušť má protáhlé tělo, ústa má v poloze střední, se širokými požerákovými zuby.  Hřbetní ploutev je krátká a vysoká, zaoblená, což je spolu se zaoblenou řitní ploutví jeden z rozlišovacích znaků mezi tlouštěm a proudníkem, který je má vykrojené.
    Tloušť žije v hejnech, která postupem času řídnou, větší kusy žijí v menších skupinkách nebo samotářsky. Je velmi plachý a ostražitý. Tloušť je všežravec, ve velikosti kořisti nezná míru, spoléhá na prostorná ústa a silné požerákové zuby. Jsou při chuti od jara do zimy, kdy ovšem přijímají potravu jen omezeně. Tře se zjara, když se voda ohřeje na 10 °C.

 
Plotice obecná

  Plotice je stejně hojná ryba jako tloušť a má podobné životní nároky, ale není tak plachá. Zarostlé vody vyhledává proto, že rostlinná hmota tvoří část její potravy a navíc ve vodním rostlinstvu nachází hojnost zoobentosu. Je rozšířena od nižších úseků lipanových vod až do nížin, vyhovuje jí i klidná voda rybníků a údolních nádrží.
   Plotice má vyšší tělo, hlava je nevelká, s malými ústy ve střední poloze. Oko je velké, s typicky červenou duhovkou. Hřbetní i ocasní ploutev je vykrojená. Hřbetní ploutev začíná na úrovni kořenů břišních ploutví, kdežto u perlína, který bude podrobně popsán mezi rybkami cejnového pásma, je posunuta značně vzad.
      Plotice žije v hejnech. V potravě plotiček do jednoho roku převládá na řekách drobný zoobentos, na stojatých vodách plankton. Starší plotice se živí hrubším zoobentosem, ale i hrubšími úlomky rostlin. Sbírají i hmyz z hladiny. Sluní se zvláštním způsobem – někdy mají hlavu dolů, jako by byly zavěšeny ocasem za hladinu.

Ouklej obecná

  Ouklej je velmi rozšířená a běžná ryba od dolní poloviny parmového pásma. Žije v houfech na mírně tažných úsecích toků, vyjíždí i do prudší vody, ale drží se stále nehluboko pod hladinou. Ouklej obecná je příbuzná výše zmiňované ouklejky pruhované, jenže ze samotného rodu.
   Je to štíhlá, plochá rybka s  malou hlavou s ústy v horní poloze.    Ouklej se tře zjara. Kromě hmyzu sbíraného na hladině vyhledává i jeho larvy, často se prozrazuje vyskakováním za létajícím hmyzem nad hladinu vody. Tvoří významnou součást potravní základny většiny dravých ryb.

Bolen dravý

   Bolen je jedinou kaprovitou rybou, která je téměř výhradním dravcem. Vyhledává hlubší, klidnější, tažné a prosluněné úseky s tvrdým dnem. Jeho rozšiřování je v poslední době plánovitě podporováno umělým chovem. V létě se zdržuje při hladině, v zimě v hloubkách u dna.
   Tvar těla má bolen podobný jako losos, ale ploutve má uspořádány jako každá jiná kaprovitá ryba. Velké ploutve umožňují bolenovi rychle vyrazit za kořistí a obratně manévrovat vodou.   Bolen dává přednost větším řekám. Je stanovištní rybou, stává nade dnem, za balvanem a pod. Několikrát denně vyráží pod hladinu pro kořist. Přitom dodržuje určitou trasu a určitý časový řád, závislý na roční době a na výskytu rybek. Velmi dobře vidí i na větší vzdálenost, je plachý, ostražitý. Vytírá se časně zjara.

Štika obecná

    V poklidnějších úsecích parmového pásma zastihneme štiku. Je jediným naším i evropským zástupcem rodu štiky z čeledě štikovitých. Obývá všechny tekoucí i stojaté vody s výjimkou pstruhových, především úseky se sebemenšími úkryty.
   Štika má šípovité tělo, shora zploštělou hlavu s velkými ústy, kterými připomíná hlavu kachny.  Hřbetní ploutev je posunuta nápadně vzad, na úroveň řitní. Obě jsou zaoblené. Mohutná ocasní ploutev je vykrojená. Velká plocha ploutví na zádi štičího těla umožňuje bleskový výpad na kořist. Drobné šupiny jsou pevně vrostlé v kůži. Šupiny částečně zasahují i na skřele a ocasní ploutev.  
   Štika se drží na stanovišti, kterému je věrná po celý rok a třeba i déle. Bývá to hlubší místo mimo proudnici, s porosty nebo vývraty stromů, ve kterých se může ukrýt. Žije vždy osamoceně, své stanoviště opouští jedině když svítí slunce, ráda se totiž vyhřívá na hladině, a při lovu. Kořist neuhání jako třeba bolen, ale číhá na ni. Tře se jako první z našich ryb, brzy po roztání ledů, tedy při zvýšeném stavu vody.

Okoun říční

   Okoun je u nás velmi hojně rozšířen, vyskytuje se skoro ve všech vodách a rybnících, vyhýbá se horním úsekům pstruhových vod a tokům s rychlou a chladnou vodou. Na jaře se zdržuje v mělčí vodě při březích, s poklesem teploty vody se na zimu stahuje do hlubin. Vyhledává místa s úkryty, potravu hledá ve všech vrstvách vody. Má tělo středně vysoké, s velkou hlavou. Ústa jsou v poloze střední. Na hřbetě sedí dvojice ploutví, přední ostnitá, zadní měkká. Hřbet okouna je šedozelený s příčnými tmavými pruhy sestupujícími hluboko na světlejší bok.
   Okoun žije pospolitě v hejnech, která tvoří okouni podobného věku nebo velikosti. Čím jsou okouni starší, tím je hejno menší, protože staří okouni jsou velmi opatrní samotáři. Je to dravá, hltavá ryba, zdržuje se především tam, kde jsou hejna malých rybek. Vytírá se zjara.

Ježdík obecný

   Ježdík obecný je jedním ze dvou druhů rodu ježdíka, z čeledi okounovitých. Je rybou hlubších, klidnějších vod, takže nikde neprospívá lépe než v údolních nádržích středních poloh nebo v širokých, teplejších a klidně tekoucích vodách. Zdržuje se v hlubších, klidných místech nad jezy, v jámách ve dně řečiště s tvrdým štěrkopísčitým dnem.
    Má sliznaté tělo, trny na skřelích a šavlovitě zahnuté ostny na vysoké hřbetní ploutvi. Obě jeho hřbetní ploutve jsou srostlé – je to rodový znak ježdíků.
   V úzkosti ztuhne prohnutý do oblouku, se skřelemi doširoka rozevřenými a ploutvemi naježenými. Takový obranný postoj zaujme, když se snaží odradit dravou rybu, která se na něj chystá zaútočit. Živí se drobným zoobentosem. Žije v menších hejnech, je noční rybou. Vytírá se zjara, roste pomalu.


Ježdík žlutý – Vyskytuje se vzácně v povodí Dunaje a v jeho slovenských přítocích. Má protáhlejší tělo než ježdík obecný.  Na bocích je zbarven žlutě, hřbet má olivově zelený.  Pod boční čarou se táhnou dva tmavohnědé proužky.

Úhoř říční

   Úhoř je u nás hojnou a běžnou rybou díky své pohyblivosti a soustavnému vysazování monté do jednotlivých povodí. Osídluje všechny vody mimo nejvyšší, chladné horské potoky.

  Má hadovité tělo. Voda prošlá žábrami uloženými v kožnatém vaku odtéká štěrbinami, které ústí před kořeny prsních ploutví. Břišní ploutve úhoř nemá. Hřbetní ploutev začíná v třetině délky těla a táhne se až k řitnímu otvoru. Kůže je pevná, s hluboko vrostlými šupinami.

  Úhoř se vytírá v moři, protože jeho jikry jsou schopny oplození a vývoje jedině ve slané vodě.    Úhoří mládě (monté )– sklovitě průsvitné hádě dlouhé jako zápalka – dosáhne rok po vstupu do řeky velikosti tužky a až kolem pátého roku dosáhne lovné míry.

   Úhoř žije především v úsecích, kde má dostatek úkrytů a potravy a které mají kamenité dno, podemleté břehy, kořání pobřežních porostů a porosty ve vodě ponořených rostlin. Vyhovuje mu, když je alespoň část úseku bahnitá. V průběhu dne se zdržuje v hloubce, blízko jeho úkrytů, večer na místech s menší hloubkou při břehu.

Je typickou noční rybou a rybou dravou. Živí se rybkami dna, zoobentosem, mrtvými rybkami.

 
Sekavec písečný

     Vyskytuje se jen na ojedinělých místech v tekoucích vodách a v rybnících s tvrdším písčitým dnem. Přes den je zčásti zahrabaný do písku.

   Má tělo plošší než mřenka, úzkou malou hlavu s maličkými ústy ve spodní poloze a se šesti vousky. Pod malým okem je ukryt kostěný osten, na vrcholu zdvojený. Při uchopení naježí skřelová víčka a trny vymršťuje do stran, jako by jimi sekal.

   Sekavec je jednou z našich nejmenších rybek, dosahuje délky nejvýše 12cm. Živí se jemným zoobentosem a detritem. U nás patří do souboru chráněných živočichů.

 
Sekavčík horský

   Sekavčík je ještě menší než sekavec, dorůstá nejvýše 10cm. Liší se od sekavce kožnatým kýlem na kořeni ocasu, delšími vousky a zejména zbarvením. Na bocích má menší počet a tvarově větší čtvercové skvrny, které přesahují boční čáru.

    Žije na několika místech na Dunaji a na horních úsecích řek severovýchodního Slovenska. U nás patří do souboru chráněných živočichů.

                                                                                                                h.o.

                                                  (podle knihy Ryby zblízka autorů Z. Šimůnka a J. Rysa)