Lipanové pásmo volně navazuje na pásmo pstruhové. Řeka je posilována přítoky a zklidňuje se. Vytváří táhlejší tůně, rozšiřuje se. Dno je štěrkovité nebo písčité, místy jílové, v nejklidnějších úsecích se usazuje bahno. Charakteristické ryby – lipan podhorní, jelec proudník, mřenka mramorovaná

Lipan podhorní

    Lipan je jediným zástupcem čeledi lipanovitých u nás. Ve srovnání se pstruhem je vyšší ve hřbetě, plošší. Má menší zašpičatělou hlavu s ústy ve spodním postavení. Tělo je kryto šupinami, seřazenými v podélných řadách nad sebou. Nápadně velká hřbetní ploutev je zdobena obdélníčky zelených, červených a černých skvrn, jež do jisté míry splývají v podélné pruhy.
   Lipan snáší o něco teplejší vodu, nežli pstruh, neboť je méně náročnější na obsah kyslíku v ní rozpuštěného. Živí se bentosem, hmyzem sbíraným z hladiny, větší lipan pozře i drobnější mlže a střevli.
   Lipan se tře zjara, když se voda prohřeje na 8°C. Lipani táhnou do tření v hejnech, ale vytírají se v párech. Velmi úspěšně se daří umělý výtěr, to umožňuje vysadit lipana do vyhovujících toků a doplňovat jeho stavy. Dnes je běžnou, místy hojnou rybou, k čemuž přispěla i sekundární pstruhová pásma pod přehradami.

Jelec proudník


  Jelec proudník má protáhlé, ze stran zploštělé tělo a malou zašpičatělou hlavu. Menší ústa míří poněkud vzhůru. Ploutve má poměrně velké, uspořádané po způsobu kaprovitých ryb. Ocasní a řitní je vždy vykrojená. Žije převážně v parmovém pásmu a při dolním okraji pstruhových vod. Vyžaduje tvrdé dno a možnost úkrytu. Na jaře se zdržuje v klidnější hluboké vodě, po oteplení pak v mělčí proudící vodě v horní třetině vodního sloupce nebo i při hladině.
Proudník je z rodu jelců nejmenší, málokdy přesáhne délku 30 cm. Žije pospolitě, je plachý, ale neskrývá se. Živí se hrubším zoobentosem i náletovým hmyzem. Za potravou často vyskakuje až nad hladinu.

Ouklejka pruhovaná

   Ouklejka je jediným naším představitelem svého druhu. Je ve hřbetě vyšší než proudník a je nápadně plochá. Hlavu má malou, ústa míří lehce vzhůru. Ploutve jsou všechny jemné, prosvítavé, boční čára je nápadně výrazná, lemovaná po obou stranách tenkým černým proužkem.
   Žije v menších hejnech, drží se v mělkých proudech a při dně. Živí se drobným bentosem, detritem i náletovým hmyzem. Tře se zjara, nadvakrát i natřikrát.
Patří do souboru chráněných živočichů.

Mřenka mramorovaná


  Mřenka žije v hejnech při dně v mělčí, proudící vodě bohaté na kyslík. Dává přednost tvrdému dnu s většími plochými kameny a s porosty vodních rostlin, pod kterými a ve kterých se ukrývá. V úsecích bez úkrytů ji nenajdeme. Není dobrým plavec, protože jako všechny sekavcovité ryby má zakrnělý plynový měchýř (měchýř má jen přední oddíl, uzavřený v kostnatém krytu). Při vyrušení prudce vystřelí a kličkuje.
   Má silně protáhlé tělo, ústa má lemovaná šesti vousky. Zbarvení je přizpůsobenu dnu, kde mřenka žije. Celé tělo je tmavě mramorováno. Ploutve jsou světlejší, s výjimkou břišních jsou pruhované.
   Mřenky se třou koncem jara. Potravou je drobnější zoobentos, detrit. Za potravou vyjíždí až za šera. Patří do souboru chráněných živočichů.

 Drsek menší

    U nás se s výjimkou dolního toku Moravy a snad i Dyje nevyskytuje, na popsaných lokalitách je vzácný. Žije v tažných místech lipanového a parmového pásma. Přes den se ukrývá pod kameny.   Má protáhlé, shora zploštělé tělo, což je u okounovitých ryb nezvyklé – jenže drsek je rybou dna, ústa ve spodní poloze, znatelně překrytými rypcem.Má drobnější hřebenovité šupiny pevně vrostlé v kůži, takže je na omak drsný.

Hrouzek obecný


   Hrouzek obecný žije v hejnech, dává přednost písčitému dnu. Za teplých a slunečných dnů se zdržuje v mělkých proudech, jinak v tůňkách u dna. ukrývá se jen pod břehy, jinak je stále ve volné vodě. V době potravní aktivity hrouzci protahují vodu – postupující hejno přebírá dno, vrtá se v jeho usazeninách, kde vyhledává zoobentos a detrit. Je hojný od lipanového pásma až k pásmu cejnovému. Tře se koncem jara.
   Má vřetenovité tělo, ústa ve spodní poloze.Z horního rtu vyrůstá po každé straně jeden kratší vousek.
 
   Kromě hrouzka obecného žijí u nás další tři druhy hrouzků – běloploutvý, dlouhovousý a Kesslerův. Všechny tři druhy patří do souboru chráněných živočichů.

   Hrouzek běloploutvý je štíhlejší, s tenčím, ze stran zmáčknutým ocasem, boční čára je po obou stranách lemována černou linkou. Skvrnky na hřbetní a ocasní ploutvi jsou seřazeny do jediného proužku. Žije v dolních tocích řek dunajského povodí.
  Hrouzek dlouhovousý je štíhlejší než hrouzek obecný, má delší vousky. Boky má jednobarvné, bez modravých skvrn, s několika příčnými pruhy. Žije v parmových úsecích dunajského povodí.
  Hrouzek Kesslerův je ještě štíhlejší, hrdlo má holé. Boční čára je vroubená, ale méně výrazně. Vousky má delší než hrouzek obecný. Na hřbetní a ocasní ploutvi má dvě řady skvrnek. Žije v silnějších proudech dunajského povodí, v povodí Váhu.

Mihule potoční

  Mihule patří do rodu a čeledi mihulovitých, třídy obratlovců kruhoústých. Mají chrupavčitou kostru a z hlediska vývoje stojí níž než ryby, ale žijí po jejich způsobu. Žije v pstruhovém pásmu, ale někdy i parmovém. Po většinu roku mihuli nezahlédneme, protože jsou téměř celý život zavrtány v nánosech dna. Patří do souboru chráněných živočichů.
   Má hadovité tělo, dlouhé 15 – 20 cm. Hlavu má rovně uťatou, s kruhovitými přísavnými ústy. Za okem má řadu sedmi dýchacích otvorů. Je sytě olivově zelená, se světlejšími boky a bělavým břichem. Ploutve má průsvitné, nažloutlé.
   Mihule se třou brzy z jara, po výtěru  hynou. Larva mihule – minoha – se vyvíjí asi tři roky a končí na podzim. Oči minohy jsou skryty pod kůží, dýchací otvory v jakési kožní brázdě. Potravou minoh i dospělých mihulí je zoobentos, dospělá mihule vysává mrtvé ryby a jiné živočichy.

Mník jednovousý

  Mník žije ve většině našich vod od pstruhového pásma až do cejnového, v potocích, v řekách, v rybnících i údolních nádržích, ale jen v ojedinělých lokalitách. Přes den mníka neuvidíme, protože žije skrytě a je noční dravec. Miluje chladnější vodu, ale přivykne i teplejší, vyžaduje však čistou vodu. Je jediným druhem jediného rodu jediné čeledi treskovitých v našich vodách. Má jeden vousek na spodku hlavy, trčící šikmo vpřed, znamení čeledi tresek.
  Oploutvení mníka je neobvyklé. Asi v polovině délky trčí krátká, nevysoká hřbetní ploutev, blízko za ní sedí druhá, táhnoucí se málem až k zaoblené ocasní ploutvi. Dlouhá je i řitní ploutev. Prsní vyrůstají za skřelemi, břišní jsou posunuty na hrdlo.
      Mník žije pod balvany, pod břehy, v tůních pod jezy. Na lov vyjíždí za šera, za dne opouští úkryt jen při zvýšené, kalné vodě. Protože se plouží po dně, jsou jeho kořistí vranky, hrouzci. Z ryb volné vody uloví spíš jen nemocné ryby. Požírá i mrtvé rybky, takže významně přispívá k udržení čistoty vod. Tře se uprostřed zimy, z našich ryb je nejplodnější – matka položí kolem milionu jiker.

                                                                                                          h.o.

                                                    (podle knihy Ryby zblízka autorů Z. Šimůnka a J. Rysa)